📡 Digitální etnografie: Nová éra výzkumu pracovního prostředí

Digitální etnografie se stává klíčovou metodou v organizačních studiích, zejména v době hybridních a virtuálních pracovišť. Jak ukazují Orel a Dahles (2025), původně antropologický přístup dnes pomáhá hluboce porozumět dynamice práce, organizační kultuře i mocenským vztahům v digitálním prostoru. Článek představuje inovativní směry výzkumu, jako je enaktivní etnografie, video‑touring nebo autoetnografie výzkumníků působících v tzv. „phygitálních“ pracovištích – tedy prostředích, kde se propojuje fyzická a digitální realita.

Pandemie COVID‑19 zásadně urychlila odklon od tradičního terénního výzkumu směrem k metodám založeným na videohovorech, chatové komunikaci či digitálním mapování. Zároveň se ukazuje, že vstup výzkumu do ryze digitální sféry vyžaduje nové etické rámce – především v otázkách souhlasu, soukromí a pozice samotného výzkumníka. Příspěvky shrnuté v editorialu se věnují širokému spektru témat, od gig ekonomiky a coworkingových prostor až po AI‑mediované řízení nebo vizuální metody.

Významnou roli v této debatě hraje i Marko Orel, jeden z autorů editorialu a zároveň člen Katedry podnikání VŠE v Praze, který dlouhodobě zkoumá proměny moderních pracovišť a digitálně zprostředkovanou spolupráci. Digitální etnografie podle něj není pouze analytickým nástrojem – představuje také možnost strategických intervencí a hlubšího porozumění organizačním procesům v době digitální transformace.

Pro studenty tak otevírá nejen metodologickou výzvu, ale i příležitost lépe porozumět organizacím, které dnes fungují v prostředí algoritmů, dat a hybridních týmů.

link